Blog z Padovy

Zdenka Sokolíčková

Komentář
23.5.2017 v 19:01
Díky výměnnému programu ERASMUS+ pro akademiky jsem měla možnost od 14. do 19. května 2017 pobývat v italské Padově. Město s velmi bohatou historií, univerzitou založenou ve 13. století a množstvím památek světového věhlasu (za všechny lze jmenovat třeba kapli Degli Scrovegni, kde se necházejí dechberoucí Giottovy fresky) mě přivítalo bouřkou.

I další dny ukázaly, že počasí se v Padově může změnit z hodiny na hodinu. Tereza a Krištof, studenti 3. ročníku transkulturní komunikace, kteří jsou v tomto semestru v Padově na ERASMU, mě ujistili, že mám štěstí – ještě minulý týden bylo zima a lezavo. I přes občasné lijáky, které stejně rychle přišly jako odezněly, jsem si v Padově užívala na naše poměry letních teplot.
Úterý jsem věnovala návštěvě památek, stálých expozic i krátkodobých výstav v centru města. V Musei civici agli Eremitani mě v archeologickém oddělení zaujala skleněná váza, která na první pohled nezapadala mezi vystavené starověké exponáty. Dočetla jsem se, že tento typ zdobení na skle je známý z oblasti asi 60 km od Kábulu – jak se váza dostala do hrobky mladé dívky v oblasti Veneto, je archeologickou záhadou. Skoro námět na povídku. Ve středu jsem poprvé v životě vyučovala italsky, a sice skupinu asi 12 magisterských studentů oboru psychologie. Tématem byla kniha Znepokojivý host: Nihilismus a mládež, kterou italský filosof a psycholog Umberto Galimberti poprvé vydal před 10 lety a která před 5 lety vyšla česky v mém překladu. Hovořili jsme o tom, nakolik jsou Galimbertiho argumenty platné dnes a ukázalo se, že spíše degenerativní procesy v západní kultuře za uplynulých 10 let bohužel pokročily. Večer jsem na youtube hledala rozhovory s Galimbertim z poslední doby a v jednom z loňských interview rozzlobený stárnoucí prorok předpovídá, že Evropě zbývá 30 let, pak dojde k výrazné kulturní změně na úkor civilizace, které říkáme evropská, ve prospěch civilizace především islámské. Zůstala ve mně zvláštní směsice hořkosti a nostalgie, což je mi nepříjemné, protože mám dojem, že takový postoj spíš paralyzuje.
Ve středu odpoledne jsem se s našimi dvěma studenty znovu setkala ve třídě, protože jsem pro zahraniční studenty přednášela na téma kybernemoci, na základě četby Manfreda Spitzera. Byla jsem vděčná za pozitivní zpětnou vazbu a reakce studentů mě po dopoledním ponoru do nihilismu přece jen trochu povzbudily.
Ve čtvrtek jsem ještě dopoledne stihla rychlou návštěvu renesanční stavby v blízkosti Baziliky svatého Antonína. Architektem památky Loggia e Odeo Cornaro byl jakýsi Falconetto, jehož příjmení je italskou verzí toho mého. Se zájmem jsem si pak vyslechla přednášku prof. Padovani, která hovořila o genderové nerovnosti v oblasti médií v rámci kurzu mezinárodní komunikace, který navštěvují i Tereza s Krištofem. Odpoledne jsem v tříhodinovém bloku učila magisterské studenty oboru Mezinárodní vztahy, tématem přednášky a semináře bylo vyhnání sudetských Němců v roce 1945 a hledání analogicky bolestných ran v dějinách italské kolektivní identity.
Mohla bych psát a psát – o Libeskindově památníku obětem útoku na newyorská dvojčata, o lákavých poledních slevách v knihkupectví Feltrinelli, o pocitu spřízněnosti s národem, který se od toho českého v tolika ohledech liší. Ale zastavím se tady. Další historky z Padovy až osobně. Díky EU, že jsem mohla jet.