ROZHOVOR S ABSOLVENTEM TRANSKULTURNÍ KOMUNIKACE TOMÁŠEM HELLEREM

Luděk Jirka

Komentář
14.3.2018 v 15:03
Tomáš Heller (narozen 18. listopadu 1992 v Nymburku) studoval v letech 2012-2015

Proč jste si vybral obor Transkulturní komunikace ke studiu?
Na střední škole jsem studoval obor informatika v ekonomice, ale nejvíce mě bavila čeština, občanská nauka a dějepis, a tak mě to lákalo i z toho důvodu, že mě malá dotace oblíbených předmětů neuspokojila. Možná v tom byl i trochu vzdor. Cítil jsem ale, že pro mě není ideální studovat IT nebo ekonomii. Smysl své budoucí práce jsem viděl jinde. Chápal jsem to tak, že se chci naučit více z humanitních oborů a poté se zaměřit na jeden konkrétní. Vnímal jsem studium Transkulturní komunikace jako širší vzdělání, na které budu moci navazovat.
Jak se k tomu postavili rodiče?
Já jsem vlastně jediný z mé rodiny, který si vybral humanitní obor. A i když se tehdy očekávalo, že půjdu spíše ekonomickým směrem, tak mě více lákala moudrost knih. Vždy jsem raději četl a psal, než rýsoval a účtoval, a rodina v tom byla velmi chápavá a v podstatě se ani tak moc nedivila.
Co si vlastně pod pojmem „transkulturní komunikace“ představujete?
To je velice těžká otázka. Podle mě je to filozofický fundament, ze kterého se dá vycházet. Když to přirovnám ke stromu, tak je to kmen, ze kterého vyrůstají větvičky a díky tomu, že je student po absolvování rozeznává a orientuje se ve spletenci humanitních věd, si i sám dokáže určit cestu, kterým směrem jít a to nejenom studijně nebo profesně. Má to svůj smysl i společensky, protože když se třeba bavím s téměř jakýmkoliv absolventem humanitního nebo sociálního oboru, vím, o čem je řeč. To se mi už od absolvování potvrdilo a vyplatilo několikrát. Pozitivně vnímám i křesťansky orientovanou katedru se vždy otevřenou náručí a zájmem o studenty. Transkulturní komunikace otevírá oči a člověk vidí svět více barevně a kriticky.
Studium Vám tedy pomohlo k tříbení informací, porozumění sociálnímu světu, porozumění příčin a důsledků mezinárodních konfliktů a podobně?
Tohle je myslím to, čeho si na Transkulturní komunikaci vážím nejvíce. Pomáhá člověku tříbit názory a nabádá ho k hledání odpovědí. Těch mu nabízí vícero a na další postupem času přichází sám. Transkulturní komunikace mě také naučila se učit. V prvním ročníku má asi každý student středoškolský přístup, že přijde na přednášku a tím to končí, ale postupem času – a to začalo už v prvním ročníku – se začne bavit o věcech, o kterých se dříve tolik nebavil a pokud si vybral pro sebe správný obor – zlomí se to v něm. Zpočátku byl ve mně vzdor ze střední školy, ale vysoká škola mi postupně otevírala oči. Témata mě zajímala a uhlazovalo to některé mé životní přístupy.
A který z učitelů ve Vás zanechal největší stopu?
Když se zamyslím i nad komunikací po studiích, tak to bude asi docent Tomáš Petráček. On si na mě vždycky udělal čas a já jsem se ho mohl zeptat na věci, které mě zajímaly. To platí dodnes a ovlivnil mě asi nejvíce pro své hodnoty a občansky aktivní přístup. Čehož si ostatně cením u pedagogů plošně, ale vždy záleží na formě a hranici mezi občanskou aktivitou a aktivismem promítajícím se do výuky. S tím druhým jsem se ale na Transkulturní komunikaci nikdy nesetkal. Také mě ovlivnila paní Veronika Halamová a i doktorka Jana Karlová, která do přednášek a prezentací na konferencích vkládala vždy takový umělecký přístup – těžko se to popisuje – což mi bylo vždy sympatické. Ale mohl bych vyjmenovat i další učitele. Když se nad tím tak zamyslím, tak není ani tak důležité, kolik jsem se toho naučil, ale spíše co ve mně zůstalo, když jsem začal některé učivo zapomínat.
Vy jste poté odešel studovat obor Politické teorie a současné dějiny na Univerzitě Karlově a nyní zastáváte pozici ředitele pobočky Paměti národa Východní Čechy. Proč jste si vybral tuto pozici?

Už během bakalářského studia jsem byl víceméně aktivní a vždy jsem pracoval. Nejdříve jsem psal články do studentského časopisu Ekontech.cz, poté například do Svobodného fóra, do Echa24, nyní do Přítomnosti a vždycky mě bavilo psát. V podstatě něco napíšu pokaždé, když mě nějaká společenská situace zasáhne. Pracoval jsem také v Evropských hodnotách a v rámci této práce jsem organizoval debatu v pražském Impact Hubu, kam byl pozvaný i Mikuláš Kroupa (pozn. autora: ředitel Post Bellum). Když jsem ho poslouchal, tak se mi idea práce s pamětníky líbila a velmi se to propojovalo s mým přesvědčením. Líbilo se mi, že se Post Bellum prostřednictvím projektu Paměť národa, stará o historickou paměť a o mezigenerační dialog a solidaritu skrze vzdělávací programy a workshopy. Chtěl jsem tam už pracovat během studia díky oboru na Univerzitě Karlově, kde mě nejvíce zajímaly české politické dějiny a myšlení. V tu dobu jsem ale pronikl do světa byznysu, který mi opět zpětně viděno - něco dal.
Co očekáváte od práce v Post Bellum?
 
Mně se líbí étos, který v sobě Paměť národa a poslání Post Bellum nese a ztotožňuji se s tím, že není možné vše vykonávat centrálně z Prahy a že je potřeba vyhledávat pamětníky z regionu a zaznamenávat jejich jedinečné příběhy regionálním okem. Byl bych rád, aby si každý uvědomil, že pamětníci, které každý den potkáváme na ulici, byli dříve jako my - ve věku jako jsme my, ačkoliv často museli čelit úplně jiným situacím a ačkoliv měli stejné osobní tužby a očekávání od života jako naše, totalitním režimem nepoznamenaná generace. Každá generace se chtěla bavit a stejně jako část té naší toužila ještě více než my, být co nejvíce oddělena od státu a tudíž svobodná. A právě zprostředkování mezigeneračního dialogu a solidarity, považuji za přednost a poslání práce v Post Bellum. To je pro mě důležité, protože historická paměť se vytrácí a společnost hrubne. Ještě před několika lety bylo leccos nemožné, ale dnes se nad tím samým „nemožným“ pozastaví 20% nebo 30% obyvatel a zbytku je to jedno. Ztrácíme historickou paměť – to je podle mě největším nebezpečím dnešní doby, a stejně tak nejsme schopni sdílet mezigenerační zkušenosti, což je základní podmínkou pro poučení se z minulosti. Tudíž svou práci považuji za poslání.
A jaké máte životní cíle?
 Hlavní životní cíle jsou v osobním životě, ale to si ne nechám pro sebe a své nejbližší. V rámci práce je jeden z mých životních plánů naplněn nyní. Mou vizí je dělat tuto pozici dlouhodobě a dělat jí dobře. Život ukáže, kam mě cesta zavede, chci ale vždy dělat práci, která bude mít smysl.
Vaše přítelkyně, Tereza Vobořilová, také vystudovala obor Transkulturní komunikaci. Čemu se věnuje ona?
Pracuje jako vedoucí osobní asistence v České abilympijské asociaci, koordinuje desítky osobních asistentek a stará se o to, aby asistentky pomáhaly seniorům a lidem s hendikepem. Tedy lidem, kteří se nedokážou sami o sebe postarat. Nerad bych se pletl, ale myslím, že jsme nejdéle spolu chodící “transkulturní pár“, který se dal dohromady během studia a vydrželo mu to – už jsme spolu více jak pět let a tedy od začátku studia. Takže bych rád závěrem zdůraznil, že mi transkulturní komunikace přinesla ještě jednu zásadní životní změnu, za kterou jsem nejraději. Můžete hádat, která to je…